Jako dítě jsem milovala houbaření a nejvíc jsem milovala, když jsme s dědou nasedli do auta a jeli někam za Libčany do našeho březového hájku. Byl to ráj křemenáčů a kozáků a děda mě schválně nechával nacházet ty nejlepší kousky.
Děda už nežije a nikdo jiný mě už do kouzelného březového háje nikdy nevezme. Hledání hub (a křemenáčů zvlášť) mě ale pořád baví. Místo dědy mě teď doprovází můj Jacques, jenže ani jeden z nás nemáme ta zaručená místečka, kde bychom vždy něco našli. V Brně nám ta místa ani nemá kdo ukázat, jsme na to sami, a tak procházíme lesy a každoročně nadáváme, že tady nic neroste a že to není možný.